dnes je 21.11.2024

Input:

Evropská unie - zdravotní pojištění a nemoc osob výdělečně činných v ČR

18.5.2021, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 7 minut

2021.10.3
Evropská unie – zdravotní pojištění a nemoc osob výdělečně činných v ČR

Ing. Antonín Daněk

Pojmem "zaměstnání" se v rámci dále uvedených nařízení Evropské unie rozumí každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje. Výdělečně činnou osobou je pracovník, kdy se za pracovníka považuje zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. To znamená, že z hlediska výkonu výdělečné činnosti a související příslušnosti k pojištění je postavení zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné rovnocenné.

Státy postupující podle koordinačních nařízení EU

Pohyb osob za účelem získání zaměstnání v jiném státě není v poslední době jevem nijak mimořádným. Vstupem České republiky do Evropské unie k datu 1. 5. 2004 se výrazně zlepšily podmínky našich občanů pro volný pohyb v rámci unie, jakož i států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko), Švýcarska a také Velké Británie a Severního Irska. Pro všechny tyto státy, na které se vztahuje režim dále uvedených koordinačních nařízení, budeme používat pojem "členský stát". Našim občanům se tak s nezbytným minimem administrativních překážek otevřel prostor pro získání zkušeností včetně možnosti pracovního uplatnění v těchto státech.

Obdobně se osoby z členských států stávají zaměstnanci českých zaměstnavatelů nebo podnikají v ČR jako osoby samostatně výdělečně činné a v takovém případě jsou pojištěny v České republice.

Sociální zabezpečení migrujících osob (například právě za účelem výkonu výdělečné činnosti) upravují na evropské úrovni dva základní právní předpisy:

1) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a

2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004,

obě ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012 (pro všechny tyto předpisy budeme v dalším textu uvádět "Nařízení").

S účinností od 1. 4. 2012 se tato Nařízení vztahují na občany a instituce ze Švýcarska a od 1. 6. 2012 jsou aplikována i vůči Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku.

Koncem roku 2020 bylo dosaženo dohody mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií o obchodu a spolupráci a z tohoto důvodu nedošlo od roku 2021 ve zdravotním pojištění z pohledu pojištěnce k zásadním změnám. Dohoda obsahuje i protokol o sociálním zabezpečení, který zahrnuje i pravidla pro zdravotní pojištění a poskytování zdravotních služeb, která prakticky nemění nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, aplikovaná ještě po přechodné období roku 2020. Lze tak konstatovat, že veškeré běžné situace jsou i nadále upraveny stejným způsobem, jakoby Spojené království z EU nevystoupilo.

Smyslem těchto pravidel je především určit, který stát je odpovědný za výběr pojistného a navazujícího poskytování dávek. Není cílem jednotlivé evropské systémy sociálního zabezpečení sjednocovat, což by ostatně vzhledem k jejich různorodosti bylo velmi problematické, nýbrž je koordinovat.

Princip jednoho pojištění a výkon výdělečné činnosti

Tento důležitý princip znamená, že v jednom okamžiku nemá žádná osoba podléhat zákonné pojišťovací povinnosti ve dvou státech. Základním pravidlem pro určení země pojištění je místo (resp. stát) výkonu výdělečné činnosti. To znamená, že osoby z členských států jsou pojištěny v té zemi, ve které pracují, tedy ve které jsou zaměstnány nebo podnikají. Toto pravidlo se uplatňuje bez ohledu na:

  • bydliště pracovníka,

  • právní předpisy, na základě kterých je sjednán pracovněprávní vztah,

  • to, zda se jedná o zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost apod.

Příslušnost k právním předpisům se vztahuje na všechny systémy sociálního zabezpečení dané země, takže výdělečně činná osoba je v této zemi pojištěna nejen zdravotně, ale i nemocensky, důchodově, úrazově apod. Společně s pracovníkem jsou pojištěni i jeho nezaopatření rodinní příslušníci.

V dalším textu se budeme zabývat situacemi ve zdravotním pojištění, když osoba z členského státu – jako zaměstnanec nebo OSVČ – onemocní.

Zaměstnanci českého zaměstnavatele a nemoc

Protože se osoby z členského státu stávají účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění, vztahuje se na ně (a na jejich zaměstnavatele) například povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ. Nemoc, neboli dočasná pracovní neschopnost, je poměrně častým důvodem (mnohdy i dlouhodobější) nepřítomnosti zaměstnance v práci. Pokud zaměstnanec nepracuje z důvodu nemoci trvající nejméně jeden celý kalendářní měsíc, platí v této souvislosti pro zaměstnavatele ve zdravotním pojištění v případě zaměstnání na základě pracovní smlouvy následující:

  • vyměřovacím základem pro placení pojistného je v tomto měsíci 0 Kč, pojistné se neodvádí (není-li do takového měsíce například zúčtována odměna),

Nahrávám...
Nahrávám...