Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2024 čj. 8 Afs 285/2022-34, publikovaného na www.nssoud.cz
Ustanovení, že smluvní náhrada za zřízení věcného břemene není osvobozena od daně z příjmů dle § 4 odst. 1 písm. zd) ZDP, zákona o daních z příjmů, [znění do 31. 12. 2019, nyní je to písm. za)], je v zákoně již dlouhodobě. Řadě příjemců smluvní náhrady však se zdá být nespravedlivé a nedůvodné rozlišování mezi smluvním a ze zákona vzniklým věcným břemenem.
Vymezení věci
Žalobce v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019 vykázal mimo jiné příjem podle § 10 ZDP ve výši 6 326 000 Kč, vyplacený jako náhrada za zřízení věcného břemene, a to služebnosti inženýrské sítě. Následně podal dodatečné daňové přiznání, ve kterém tento příjem nevykázal, jelikož měl za to, že se jedná o osvobozený příjem. Finanční úřad (dále "správce daně") dodatečným platebním výměrem původní daňovou povinnost žalobce nezměnil. Dospěl totiž k závěru, že služebnost nevznikla ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu. Nejsou proto splněny podmínky pro osvobození dle § 4 odst. 1 písm. zd) ZDP [nyní za)] zákona o daních z příjmů. Žalovaný dodatečný platební výměr potvrdil a odvolání zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud se s daňovými orgány ztotožnil v tom, že příjem žalobce nelze považovat za osvobozený od daně, jelikož služebnost nevznikla ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu. Příjmy ze služebností vzniklých ze zákona a rozhodnutím státního orgánu mají charakter náhrady škody, proto jsou od daně z příjmů fyzických osob osvobozeny. To neplatí pro příjem získaný smluvně. Postup daňových orgánů proto není nespravedlivý. Princip in dubio pro libertate či in dubio mitius nelze v dané věci aplikovat, jelikož zákon nenabízí více obhajitelných výkladů právní normy. Odlišené zdanění v rámci služebnosti zřízené ze zákona či rozhodnutím státního orgánu a na základě smlouvy má své logické opodstatnění. Žalobci při jednání o výši smluvní náhrady objektivně nic nebránilo, aby kalkulovanou náhradu upravil o výši odvedené daně.
Z kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (dále "stěžovatel") napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní tvrdí, že by se osvobození od daně mělo vztahovat i na smluvní zřízení služebnosti. Z hlediska smyslu i účelu zákona není rozhodné, jaký je důvod zřízení služebnosti. K tomu stěžovatel zopakoval svoji žalobní argumentaci týkající se výkladových metod s tvrzením, že se s ní krajský soud nevypořádal v souladu se zákonem. Dále namítl, že krajský soud v bodech 26 a 29 napadeného rozsudku, které se týkaly ceny za zřízení služebnosti, vycházel z podkladů, které nejsou ve spisu. Stěžovatel není schopen posoudit, zda smluvená cena odpovídá náhradám ve srovnatelných situacích. To však nemohl posoudit ani krajský soud, jelikož srovnání není obsahem spisu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že osvobození od daně se týká pouze jednostranného omezení vlastnického práva ze strany veřejné moci. Stěžovatel však uzavřel smlouvu dobrovolně.
Krajský soud se stanovením ceny zabýval pouze obecně, v kontextu legislativního vývoje právní úpravy. Nezabýval se tedy konkrétní cenou v případě stěžovatele. Pokud konstatoval, že spis neobsahuje podklady, ze kterých by bylo zřejmé, zda je výše náhrady spravedlivá, neznamená to, že krajský soud dospěl k závěru o nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel předně tvrdí, že i na příjem z věcného břemene zřízeného smlouvou by se mělo vztahovat…
